PŘÍBĚH PROJEKTU LASKAVÁ MÁMA

Prosím neberte si z níže uvedeného nic osobně. Vše už je pochopená minulost. Příběh vám jen napoví, proč je třeba býti laskavá nejprve k sobě, a až poté k ostatním.

I z absolutní beznaděje dokáže najít člověk cestu k pochopení, odpuštění, životnímu uvědomění a především k vlastnímu sebepřijetí včetně laskavosti k sobě samému a ostatním.


“Mateřská láska je pohon, který obyčejné lidské bytosti dovoluje činit nemožné.”
Marion C. Garetty

PŘÍBĚH PROJEKTU LASKAVÁ MÁMA


Rok 2012 byl v mém životě absolutně klíčový. Krátce po promocích na VŠB TUO v oboru technického zařízení budov jsem na jaře toho roku otěhotněla.  Vše bylo krásné, nádherné, báječné … Když přišlo léto a já byla v pátém měsíci těhotenství, začaly se dít zdravotní komplikace, které vyústily v předčasný porod absolutně zdravého děťátka, které však nemělo šanci na přežití z hlediska jeho nízkého stáří. Dodnes si pamatuji, jak jsem musela na základě lékařských negativních scénářů učinit rozhodnutí, které jim dalo svolení k porodu tak malého plodu. Bylo to šílené. Nejhorší a nejtěžší rozhodnutí v životě.  Nikdy nezapomenu na absolutně nekonečnou a nepopsatelnou lásku, kterou jsem cítila, když mi mé děťátko jen na okamžik ukázali. Byl to ten nejkrásnější pohled na světě, ovšem trval jen pár vteřin.  Dnes bych se po všech zkušenostech rozhodla zcela opačně, ale o tom všem později. Trvalo dlouho, než byl tento smutný zážitek zpracován. Mnoho slov, mnoho slz, mnoho nářku, mnoho myšlenek i scénářů, jak to mělo být všechno jinak. Dostat však všechen smutek ven, bylo více než třeba a já jsem tolik vděčná, za mě v tom mí nejbližší nenechali ani na okamžik samotnou.


V roce 2013 jsme se s mým milovaným mužem těšili z druhého těhotenství.  Veškerý strach z prvního nezdaru se vrátil zpět a sledoval mě na každém kroku. V té době jsem už studovala všechny dostupné zdroje o zdravé stravě, četla knihy všech možných lékařů, jež hovoří o důležitosti nejen čistého těla na fyzické úrovni, ale také, a to především na úrovní psychické či emocionální, chcete-li to takto pojmenovat. V pátém měsíci mě strach dohnal na měsíční pobyt v nemocnici. Ani afirmace, ani pozitivní myšlení, ani cokoli jiného mi nepomohli zdravotní stav zlepšit. Dnes už vím proč. Doprovázel je strach, který veškerou snahu bojkotoval. V nemocnici jsem podstoupila celkovou narkózu a cerkláž. Ani ta však nepomohla. Jako zázrakem se při jedné z kontrol objevil můj gynekolog a poslal mne letecky vrtulníkem do Zlínské porodnice s obavou z předčasného porodu v šestém měsíci. Bylo to však to nejlepší rozhodnutí, jaké mohl udělat a já jsem za něj nesmírně vděčná. Ve vrtulníku jsem se začala usmívat. Doslova jsem totiž utekla z další operace, kterou plánoval tehdejší primář nemocnice, v níž jsem celý předešlý měsíc ležela. Při letu nad překrásnou krajinou Zlínského kraje mi doprovázející lékař nasadil sluchátka a ukazoval mi z okénka helikoptéry úchvatné pohledy na zalesněné části přírody. Kopečky, údolí, lesy, pole, domečky … pamatuji si, jak jsem doslova zářila štěstím a rozdávala úsměvy na všechny strany. Let trval asi 20 minut a raději se ani neptejte kolik stál peněz. Naštěstí jej proplácí pojišťovna. Po příletu do Zlína a po kontrole primářem mi bylo s úsměvem tohoto pana doktora řečeno, že to nevypadá tak špatně, jak si z předešlého telefonátu mezi lékaři mysleli. Já se rozzářila o to víc. Následně mě hospitalizovali, cerkláž odstranili a já se chystala na několika měsíční pobyt na gynekologickém oddělení Zlínské porodnice. Nejdříve mě přepadaly myšlenky, že se tady zblázním, že to nezvládnu, samí cizí lidé, přeplněné pokoje s těhotnými maminkami, které nebyly vždy na své spolubydlící moc příjemné. Přiznám se, že mě opět přepadl strach z toho, co bude a hlava vykreslovala všemožné scénáře.


Na oddělení pracovala jedna nepříjemná sestřička a moje zpětná reakce při kontaktu s ní byla také nepříjemná. Časté střídání a přesouvání do jiných pokojů a stále k jiným těhotným a někdy i dost nepříjemným ženám mne doslova donutilo přijít na řešení, jak situaci zvládnout. Uvědomila jsem si, že takto to dál nejde. Navíc bylo příšerně horké léto, kdy z vás na posteli tekl pot, aniž byste cvičili či dělali jinou fyzickou aktivitu. Pokoje byly bez klimatizace a z otevřených oken k nám proudil jekot a smích z nedalekého koupaliště. Uvědomila jsem si, že pokud má hlava v této situaci kreslí negativní scénáře o budoucnosti, budu si také kreslit, ale přesný opak. Vzala jsem do ruky papír, tužku a začala malovat. Andílky, zvířátka pro mé děťátko v bříšku, srdíčka, kytičky … jednoduše jsem se dostala do stavů přítomného okamžiku, kdy nic kromě krásných obrázků neexistovalo. Můj milovaný manžel za mnou jezdil 3x týdně, kdy mu jedna cesta trvala přes 2 hodiny. Vozil mi jídlo, knihy, prupisky, mp3 přehrávač s milovanou symfonickou hudbou a neuvěřitelně mne držel nad vodou. Pamatuji si, jak jsem v noci za tmy poslouchala nádherné árie z Fantoma opery a doslova na nemocničním lůžku tančila. Celé mé tělo zahrnul obrovský příval nepopsatelně krásné energie a já v tu chvíli věděla, že to všechno zvládnu. Jen podotknu, že jsem v nemocnici neměla ani internetové připojení, o to víc jsem byla kreativní, jak s volným časem naložím. V porodnici jsem se pustila i do psaní mé knihy „Raw food jako zážitek“ a tam ji také dopsala. Žila jsem doslova ze dne na den. Nemyslela jsem na minulost, ani na to co by se mohlo dít v budoucnu. Ano, strach se občas vrátil, proteklo i mnoho slz. Ovšem, já si uvědomila, jak krásné je léto a věřte mi nebo ne, ale když jsem každý den slýchávala ten jekot a cákání vody z koupaliště, měla jsem někdy pocit, že na dovolené jsem tady já a čachtání vody mi navodilo doslova dovolenkovou atmosféru. Fantastické také bylo poslouchat folklorní soubor nějakých jinochů, kteří pod okna porodnice chodili vždy hrávat písničky jako oslavu příchodu zrovna narozených dětí.


Na oddělení také pracovala jedna další sestřička, která se každý večer na chodbách tak hlasitě a ze srdce smála, až to bylo slyšet v každém pokoji. Spolubydlícím maminkám to vadilo a prskaly, že chtějí spát. Já jsem však žasla a soustředila se na ten úchvatný smích. Jak jsem psala. Žila jsem ze dne na den. Lékaři mě podporovali, chválili za každý den, kdy děťátko zůstalo v mém břiše. A asi za měsíc od mého ubytování ve Zlínské porodnici se udály zázraky. Porodní cesty se zcela uzavřely, děložní čípek se vytvořil zcela nový, dlouhý a pevný … a já žasla a lékaři žasli a sestřičky žasly …


Celý měsíc jsem žila v téměř dokonalém přítomném okamžiku. Strach mne opustil, usmívala jsem se na všechny sestry, lékaře, porodní asistentky, uklízečky, pomocný personál ... s každým z nich jsem prohodila pár slov o tom co píšu, co maluju, jak se mají oni, jestli jsou dost vyspaní, jak zvládají náročné noční směny, kolik se dnes v noci narodilo děťátek a jak se jim daří …


Takto jsem se úspěšně s životem ze dne na den dostala až do osmého měsíce. Udály se věci krásné. Plně jsem si díky pozorování sebe sama, svých myšlenek, svého chování i díky životu jen sama se sebou uvědomila, jak jsem se stala nejprve k sobě a následně ke všem ostatním nesmírně laskavá. Dokonce i ta zprvu nepříjemná sestřička, ke které jsem se začala jen několik dní po mé hospitalizaci chovat upřímně laskavě, mi zařídila po několika týdnech stěhování se z pokoje do pokoje, vlastní pokoj, který byl určen k zajištění potenciálně infekčních rodiček, ale v tu dobu byl volný, takže jsem na něm ležela cca dva měsíce úplně sama s veškerým komfortem, jaký mají nadstandardní pokoje.


Bylo to skutečně fascinující, jak se postupně jen změnou myšlení a života ze dne na den odehrávaly úžasné věci. Ovšem kolem osmého měsíce mého těhotenství má psychika začala trochu pokulhávat. Projevilo se mé ego ve smyslu toho, že už bych přeci jen mohla zpátky domů, jelikož jsem už v osmém měsíci. Dostavila se nervozita, strach, neklid a porodní cesty se začaly znovu otevírat. Vím, kde jsem udělala chybu, ale nic si nevyčítám. Beru to jako zkušenost. Mé děťátko se narodilo v osmém měsíci. Zdravé, krásné, jen potřebovalo nějaký týden trochu kyslíku v inkubátoru a ze začátku nitrožilní výživu. Po porodu jsem byla ve Zlíně ještě měsíc. Miminko jsem k sobě dostala až třetí týden po porodu, ovšem mohla jsem za ním kdykoli a na jakkoli dlouho dobu zajít, přinést mu odstříkané mléko, hladit jej po zádech i klokánkovat. Veškerý personál na perinatologickém centru ve Zlíně byl nesmírně laskavý a vstřícný plný pochopení k maminkovským slzám, plný empatie a naslouchání. Jsem vděčná, že takoví lékaři, sestřičky, porodní asistentky i pomocný personál existuje. Po měsíci od porodu jsme mohli jet s naším děťátkem domů. Domazlování bylo na celodenním programu, dokonce se nám podařilo i miminko převést na pití mateřského mlíčka z lahvičky na klasické kojení.


V roce 2018 si mi narodilo druhé děťátko. Situace se opakovala. Strach, hospitalizace na tři dny v nemocnici … ovšem v tu dobu asi okolo sedmnáctého týdne těhotenství to dle slov lékaře vypadalo na údajný potrat. Já v tu dobu poděkovala za jeho názor a odešla. Nebojovala jsem s tou informací. Pamatuji si, jak mi bleskla v hlavě věta. „Tohle si myslíte vy pane doktore, ale já se rozhodla své dítě mít v břichu až do termínu porodu.“ I díky předchozí zkušenosti, mne opustil strach a já si byla jistá, že to zvládnu. Doma jsem s mým starším děťátkem vyráběla třpytivá vílí křídla, maškarní oblečky. Všichni kdo chtěli, tak kreslili srdíčka, koníčky, poslouchali u toho symfonickou hudbu, má sestra i můj manžel mě rozmazlovali jak jen mohli … a mé děťátko se narodilo ještě týden po termínu. Bylo to fantastické.


Díky všemu výše uvedenému jsem došla k určitému sebepoznání a vážení si sama sebe. Na základě všech programů z dětství, které vedly k výčitkám svědomí, že nejsem dostatečně dobrá, jsem po těchto zkušenostech usoudila, že každá žena je jedinečná bytost plná lásky, pochopení, naslouchání, porozumění, něžnosti, laskavosti nejen k ostatním lidem, ke svým dětem, ale především k sobě samé. Tuto naši ženskou dovednost si milé maminky musíme připomínat každý den. Opakování je matka moudrosti. Je třeba na ni myslet tak často, až se stane naším každodenním zvykem, podobně jako čištění zubů.


Vzhledem k tomu, že mé myšlenky vedly dále k tomu, co vlastně pro správný vývoj nejen mozku, ale celkové psychologické i emocionální pohody naše děti potřebují, jsem začala studovat knihy o vývoji dítěte a jeho potřeb od početí až téměř po vyletění z hnízda. Fascinovaly mne zprávy o tom, na jakých frekvencích pracuje malinký dětský mozek do dvou let, poté od dvou do sedmi a od sedmi až do puberty. Dětský mozek je jako houba, který dle určitého věkového období absolutně nasává vše, co vidí, slyší a vnímá a bere to za jakousi absolutní pravdu svého života na této zemi. Nejklíčovější období je do tří let a pak ještě do šestého až sedmého věku dítěte. Toto období doslova naprogramuje či naformátuje lidskou bytost až z 90 % na celý jeho následující život. Je také ohromující studovat a zároveň pozorovat vývoj emocionálních center našich malých dětí. Pokud jako rodiče máme informace a ponětí o tom, jak ve svém vývoji funguje dětský mozek, můžeme dojít k určitému klidovému režimu a nehroutit se z toho, že na nás či na kamaráda pětileté dítě křičí jako tygr v kleci, který tři dny nedostal nic k snědku. Pochopení situace, naslouchání dítěti, pochopení své vlastní emoce, která nás v prvním okamžiku svádí k seřvání dítěte a vyloučení jej ze společné místnosti, uvědomění si zralosti dětského mozku a jeho celkové vyzrálosti vzhledem k jeho věku, netrestání dítěte za výjevy hněvu, nás díky informacím, které máme, ponechá v jakémsi klidu a porozumění zrovna probíhající situaci, aniž bychom svým postojem přilévali olej do ohně. Tato a další témata, pro jejichž studium mne inspirovaly vlastní zkušenosti, chci formou úvah rozvíjet v projektu Laskavá Máma. Zcela jistě se zde nebudu zabývat výchovnými metodami a doporučeními, které publikuje řada portálů o výchově dětí. Osobně vnímám, že než na samotnou výchovu dětí, je důležité nejprve poznat sama sebe. Své emoce, svá chování, své výbuchy vzteku, pláče, křiku i pocitů viny a někdy i nenávisti, které za nimi následují. Má domněnka je taková, že jen skrze vlastní sebepoznání poznáš ostatní, a to s obrovskou laskavostí a bez absolutně zbytečného souzení či srovnávání ostatních.


Děkuji vám všem, kteří jste dočetli až sem. Velice si vaší důvěry a pozornosti vážím. Znovu připomínám, nic z mého příběhu si prosím neberte osobně. Byla to má obrovská životní zkušenost, veliká životní zkouška plná nesmírného ponaučení a pochopení. A taky mějte na mysli, že člověk se nepřestává nikdy učit. Dalo by se to definovat, jako cesta k určitému světelnému vzestupu, na které leží řada nástrah i překážek z našeho okolí. Záleží však jen na nás, zdali se necháme okolím natolik ovlivnit, že z cesty sejdeme nebo budeme činit pevná a čistá rozhodnutí, která nás na této cestě budou posouvat stále vzhůru. A v případě, že učiníme špatná rozhodnutí a cestu na okamžik ztratíme, nic není ztraceno. Bez výčitek, s omluvou, s žádostí o odpuštění a nesmírnou vděčností se na svou životní cestu můžeme zase navrátit zpět. Nikdo totiž není dokonalý a nikdo ani nikdy dokonalý nebude. To je zákon tohoto světa, abychom na sobě stále a nepřetržitě pracovali. Dokonalosti se můžeme stále snažit dosahovat, ale nikdy ji zcela nedosáhneme. To by totiž pak nastala velká nuda a my bychom ztratili touhu se o něco dále snažit. Jediné, co však stoprocentně existuje je JEDINEČNOST a nesmírná LASKAVOST každé z vás milé maminky. Znovu připomínám, že laskavost především k sobě samé, ke svým potřebám, ke chvilce jenom pro sebe samu. Jedině tak můžeme jako mámy a ženy zářit jako první jarní sluníčko a rozdávat naši něžnost, pochopení, naslouchání, porozumění, obejmutí i lásku našim dětem, manželům a širokému okolí. Teprve v tuto chvíli se dějí zázraky, které vám vše, co dáte, navrátí zpět.


Těším se na další kontakt s vámi milé maminky. Nejen na těchto stránkách, ale i online ve videích či u živých setkání.


S úctou k vaší laskavosti


Eva Benek