Základní duševní potřeby dětí

Každé malinké dítě potřebuje oblečení, jídlo, hračky a další všelijaké věci. Důležité je však myslet také na to, bez jakých psychických potřeb se tito malí tvorečkové ve svém vývoji neobejdou. Tyto potřeby jim můžeme naplnit my, jejich lidé, jejich máma a táta.

Dost podnětů znamená potřebu přiměřené stimulace z vnějšího světa. Mozek děťátka musí být přiměřeně podněcován. Maminčiny úsměvy, její vůně, doteky i hlazení, první slůvka, naslouchání vašemu tónu hlasu děťátkem, pozorování pohybu úst, první osahávání dětských hraček ... to vše krásně rozvíjí schopnost navázat se svými rodiči láskyplný a důvěrný vztah. Vaše pozornost dítěti, vaše přítomnost u dítěte ... to vše pro vašeho malého tvorečka znamená zcela to stejné, jako celá příroda na této zemi pro všechny bytosti, bez které se zde nikdo neobejde. Podnětů však nesmí být příliš, ani málo, nesmí být pro děťátko lekavé, příliš hlučné a jiné takovéto podobné.  S rostoucím věkem se dítěti přizpůsobuje míra i druhy podnětů z vnějšího světa.

Smysluplný svět je potřeba určitého řádu ve věcech a vztazích. Aby dítě mohlo vnímat poznatky a zkušenosti, které jej vedou k tomu, něco se naučit, je třeba dostatku přiměřených vnějších podnětů. Když se na nás děťátko prvně usměje, odpovíme mu celí šťastní také radostným úsměvem. Když děťátko zatleská, potvrdíme mu jeho naučenou dovednost rovněž naším zatleskáním. Všechno má svůj smysl a řád. A k tomu je potřeba děti postupně vést.

Životní jistota je potřeba, kterou mohou dítěti předat jeho rodiče. Dítě od narození vnímá svou mámu a tátu jako své lidi, u kterých je v absolutním bezpečí. Jsou pro něj vším, především ochránci, díky kterým může bezpečně vyrůst ve vyzrálou a vyrovnanou bytost. Tuto potřebu je třeba dobře uspokojovat. Pláče-li malé děťátko v náruči své babičky, kterou měsíce nevidělo a natahuje se ručičkami směrem ke své mámě, je třeba vnímat, že babička není jeho člověkem, u kterého se cítí v bezpečí, a proto jej musí máma či táta ve své láskyplné náruči ukonejšit, čili uspokojit jeho potřebu životní jistoty a bezpečí. Díky této rodiči splněné potřebě se začne dítě cítit sebejistěji, což dokáže už 10. či 11. měsící, kdy s jistotou začne zkoumat svůj životní prostor či ve druhém až třetím roku, kdy začne sebevědomě objevovat svůj prostor společenský.

Pozitivní identita je potřeba vlastního já. Každé dítě brzy začne dávat najevo svou vůli. Něco chce, něco naopak ne, tuhle polévku jíst nebude a tuto pokojovou květinu včetně hlíny by nejraději prozkoumalo zcela dokonale. Pokud mu rodiče poskytují tuto potřebu, podporují jej v objevování a zároveň upozorňují či nastavují limity tak, aby si dítě neublížilo či něco nerozbilo, dítě samo pozná, že se na své lidi, na svou mámu a tátu může spolehnout, že k nim patří, že má pro ně důležitý význam a hodnotu. Čím více si pak dítě uvědomuje svou hodnotu, a také na základě přístupu jeho rodičů, jak jej přijímají a jak jej vedou, bude dítě postupně nabývat na správné sebedůvěře a správném sebevědomí.

Otevřená budoucnost je potřeba čistě lidská. První čtyři obsahuje celá říše živočišná, ovšem potřeba otevřené budoucnosti je čistě potřebou jen lidí. Jen člověk si dokáže uvědomit plynutí času. Děti budoucnost objeví až kolem 11 či 12 let kolem středního školního věku. Ale už i dříve o ní mají menší povědomí a to v případech, kdy se přes den těší, až přijde táta večer domů, nebo kdy se celá rodina těší na společnou dovolenou. Otevřená budoucnost vede k životní perspektivě, naději, ke změně, jednoduše nás táhne dopředu. Děti se s pomoci rodičů dokáží vyrovnat s určitou frustrací např. ze ztráty koťátka, jen za pomoci otevřené budoucnosti, kdy bolest a marnost za pomoci času a pláče sama odezní. Zavřená budoucnost pak znamená jen zoufalství, útlum a nicotu.

Každý rodič si dokáže uvědomit, že jej všechny tyto potřeby doprovázejí i v jeho dospělém věku. O to víc si máma i táta uvědomí, že uspokojování těchto potřeb souvisí právě s tím, že jako rodiče mají děti, vychovávají je, jak nejlépe umějí, smějí se s nimi, radují, ale zároveň prožívají i všelijaké starosti a problémy. Účelem výchovy dětí je poskytnout svým potomkům uspokojení jejich duševních potřeb, zajistit dostatečný pocit bezpečí, smysluplný svět, předávat jim pravé životní hodnoty, budovat s nimi pevné vazby založené na důvěře, zodpovědnosti, lásce, umění stanovit limity a hranice včetně naslouchání, pochopení a něžného obejmutí i v případě, že se dítě chová vztekle a mnohokrát nepřijatelně. Výchova dětí není procházkou růžovým sadem. Nikdo ji nezvládá dokonale. Nikdo na ní nemá patent. Výchova dětí je o základní lidské přirozenosti, o lásce, pochopení i odpuštění. A Především o přirozené autoritě a smysluplném vedení svých dětí. Dítě se nevychová samo. Dítě nemohou vychovat vrstevníci, na které si mnoho dětí bohužel vytváří vazby, které se s rodiči zpřetrhaly. Jedině rodič dokáže poskytnout dítěti pocit bezpečí, naučit jej zodpovědnosti a práce na sobě samém, včetně poučení se z chyb tak, aby z něj vyrostla vyrovnaná, vyzrálá, laskavá a sebevědomá bytost, jež ctí skutečné a přirozené hodnoty lidského života.